Pomáhat si vzájemně – to je jistě velmi dobrá vlastnost.
Rodiče svému dítěti pomáhají tak nějak automaticky
Proč? Celkem zbytečná otázka.
Protože ho mají rádi, protože mu chtějí usnadnit jejich životní úkoly, protože ho rádi podporují, a především si myslí, že je to takto správně.
Mohla bych napsat mnoho slov o tom, proč ano a proč ne.
Přiblížím vám tuto problematiku na základě krásného příběhu, který se nazývá:
Syndrom motýla:
Jednoho dne se v zámotku objevil malý otvůrek,
člověk seděl a několik hodin pozoroval motýla,
jak se usilovně snaží protlačit tělo tímto malým otvůrkem ven.
Chvíle se zdálo, jako by byl stále jen na jednom místě.
Vypadalo to, že se dostal tak daleko, jak jen mohl, a že se už dále dostat nemůže.
Člověk se tedy rozhodl motýlovi pomoci.
Vzal nůžky a zámotek rozstřihl.
Motýl se z něj pak velmi snadno dostal.
Měl však scvrklé tělo, byl drobný a měl svraštělá křídla.
Člověk pokračoval v pozorování, protože čekal, že se křídla každou chvíli rozevřou, zvětší a rozšíří, aby byla pevná a schopná nést motýla.
Nic z toho se nestalo.
Motýl ve skutečnosti strávil zbytek života lezením se scvrknutým tělem a svraštělými křídly.
Nikdy nebyl schopen létat.
Člověk ve své laskavosti a dobrém úmyslu nepochopil,
že omezující zámotek a zápas nutný k tomu,
aby se motýl dostal přes drobný otvůrek, je způsob,
jakým příroda vytlačuje tekutinu z těla motýla do jeho křídel,
aby byl schopný létat, až se jednou ze svého zámotku osvobodí.
Pomoc našim dětem je přirozená věc, musí však být přiměřená, občasná a adekvátní k možnostem našich dětí
Pokud děti učíme samostatnosti je to pro ně ten největší dar, jaký od nás mohou dostat.